KAREL MORAV
Z dějin Štarnova
( Výňatek z autorova rozsáhlejšího díla o dějinách Štarnova a kraje kolem něho.
Proto zde nejsou uváděny prameny, z něhož je stať čerpána. )
Štarnov pod Šternberkem : Z minulosti k přítomnosti
  • Politické dějiny
  • Štarnovští fojti, Rychtáři, Starostové a Purkmistři
  • Kostel, Škola, Správcové školy, Podučitelé
  • Přehled farářů a učitelů ve Štarnově
    První dějinné stopy, jež se vztahují ke katastru obce Štarnova a nejsou ještě zachyceny listinnými památkami, můžeme zjistit z archeologických vykopávek pohanského pohřebiště lidu lužické kultury. Toto pohřebiště, dosud neprobádáné, nalézající se v prostoru severozápadně okresní silnice Štarnov-Benátky, svědčí o obyvatelstvu v tomto kraji usazeném již v 1. století po Kristu. Z něho však ještě nelze usuzovat na existenci vsi Štarnova v jeho nynější poloze.
    První oprávněné dohady o existenci Štarnova lze připustit teprve v 9. století po Kristu a usuzovat na jeho bytí z hrubě tesaných cyrilometodějských křížů z doby, kdy svaté slovanské věrozvěsty Konstantina a Metoděje vedla misijní cesta z Olomouce do Zábřeha, České Třebové a zpět. Stopa těchto světců mluví o přítomnosti slovanského obyvatelstva v našem kraji, neříká však nic o jménech vesnic, kudy se hlasatelé slova Božího jazykem slovanským ubírali.
    O vzniku vsi Štarnova nezachovalo se nám zpráv, takže není znám ani rok vzniku, zakladatel, ani první majitelé vesnice. Slovanský jazykozpytec Miklosič odvozuje jméno vsi Stárnov od staroslovanského přídavného jména staru, t. j. starý a jeho jméno se, zřejmě zásahem vrchnostenských písařů, několikrát mění (Sternow 1269, Sthernow 1332, Ssternow 1515). Odvozovat název Štarnova z německého kmene je nesprávné.
    První majitele Štarnova nebo jeho katastru lze odvodit pouze analogicky z tehdejších držitelů našeho kraje a možno říci, že jimi postupně byli moravští markrabí a olomoucká kapitula. Prvním však dokazatelným pánem Štarnova byl rod pánů ze Šternberka, kdy snad bájný vítěz nad Tatary u Olomouce r. 1241, Jaroslav ze Šternberka, zcela jistě však po něm Zdeslav I. ze Šternberka, stává se majitelem šternberského panství. A za panství tohoto rodu setkáváme se po prvé, a to r. 1269 se jménem vsi Štarnova (Sternow), kdy známý německý kolonisátor kraje mezi Pradědem a Olomoucí - opat kláštera Hradiska Němec Bruno - soudí se s pány ze Šternberka o hranici mezi jejich zbožím a zbožím kláštera. Ve smlouvě, řešící tento spor, nalézáme také název potoka Olešnice (Olesnik). Území na východ od tohoto potoka a cesty z Bunowiz (Bohuňovice) do Štarnova připadla smlouvou hradištským premonstrátům, kraj na druhém břehu potoka, tedy i ves Štarnov, zůstává v držení Šternberků. V držitelích šternberského panství, tedy i vsi Štarnova, střídá se několik členů tohoto rodu, z nichž můžeme jako význačnější osobu jmenovat pana Alberta I. ze Šternberka, výtržníka a vysloveného škůdce hradištského kláštera a kapitulního majetku.
    Zatím co panství šternberské zůstává až do r. 1397 v držení Šternberků, darovala roku 1332 vdova po panu Zdeslavovi III. ze Šternberka paní Marketa ves Štarnov (Sthernow) jakožto záduší za zemřelého manžela (r. 1330) a syna Zdeňka (r. 1305) klášteru sv. Kláry v Olomouci, v němž její dvě dcery žily jako řádové sestry. Z latinsky psané smlouvy se poprvé dovídáme o plošné rozloze Štarnova (20 lánů) a o výnosu 29 marek. Z pozdějších nadačních listin (jedna mezi r. 1397-1409, druhá z r. 1409) je však patrno, že Štarnov přesto, že byl majetkem kláštera sv. Kláry, více však jeho poplatníkem a robotníkem, hospodářsky a soudně přes nařízení krále Václava II. z r. 1299 podléhal své staré vrchnosti. Listinou z r. 1409 stanovil majitel šternberského panství pan Petr Kravař a na Plumlově, že vesnice v okolí Šternberka (mezi nimi jmenován i Štarnov-Sternov) jsou povinny ve Šternberku odebírat pivo, chléb a maso a propustiv je ze své soudní pravomoci, podrobil je soudnímu právu města Šternberka.
    Přesto, že právním vlastníkem Štarnova je od r. 1332 klášter sv. Kláry v Olomouci, zasahují i nadále do jeho dějin majitelé šternberského panství. Dokonce r. 1466 objevuje se Štarnov opět mezi zbožím vlastníků Šternberka a ač r. 1497 potvrzuje král Vladislav klášteru sv. Kláry jeho štarnovské vlastnictví, hospodaří šternberští páni ve Štarnově podle své vůle a v letech 1502-1509 zřizují na jeho katastru rybník v Člunově. Roku 1511 uvádí však klášter Klarisek Štarnov jako své zboží. Je zřejmé, že v této době poroučely Štarnovu dvě vrchnosti, ač se nedochovaly zprávy, že by klášter Klarisek byl Štarnov od šternberské vrchnosti nějak požadoval, jak se stalo třebas při vsi Prlovu a Pasekách.
    Jelikož o zásahu kláštera do dějů Štarnova se zpráv nedochovalo, spíše o vlivu šternberského panstva, je nutno všímati si šternberských pánů i nadále. Šternberští pánové stáli často v čele vysokých zemských úřadů moravských se sídlem v Olomouci a jejich vliv na okolní kraj a zejména vlastní zboží je tedy nepopíratelný.
    Petrem II. ze Šternberka r. 1357 vymřela po meči tato větev Šternberků a sňatkem jeho dcery Kateřiny s Petrem z Kravař na Plumlově dostává se na panství nový rod, do jehož panství spadá počátek husitského hnutí.
    Ač husitství brzy po svém vzniku nachází na Moravě příznivou odezvu vlivem moravského zemského hejtmana pana Lacka z Kravař, vytváří se právě v našem kraji pod Jeseníky silné protihusitské ohnisko působením olomouckého biskupa Jana Železného. Šternberský pán Jindřich z Kravař je vášnivým odpůrcem nových náboženských myšlenek a královským městům Olomouci, Litovli, Uničovu a zboží pana Jindřicha platí první nájezdy husitů.
    Jako předzvěst budoucích bojů táhne na jaře r. 1422 polské vojsko ( asi 7000 mužů) litevského knížete Zikmunda Korybutoviče, jehož čeští stavové žádali za krále místo proradného Zikmunda Uherského. Když se Korybutovič marně pokoušel zdolat hradby Olomouce, odtáhl k Uničovu, útokem města dobyl a je poplenil. Uničov, ač většinou český, pomáhal s panem Jindřichem z Kravař na Šternberce králi Zikmundovi Uherskému při jeho první výpravě do Čech, kdy v boji pod Vyšehradem proti Žižkovi dne 1.listopadu 1419 pan Jindřich padl.
    Husitská vojska táhnou našim krajem několikrát. R. 1423 pod Divišem Bořkem z Miletínka, který se marně pokouší o Olomouc. Žižka téhož roku obléhá marně pevný Mírov, zdolává však Mohelnici a navštěvuje Zikmundem Korybutovičem zle popleněný Uničov. Smil z Moravan vypaluje r. 1425 protihusitské hnízdo - klášter v Dolanech - a zdá se, že téhož roku byl dlouho obklíčen i Šternberk. R. 1430 Sirotci Prokopa Holého pod Mikulášem z Drnovic po dvouměsíčním obléhání Šternberk zdolali, město poplenili a klášter vypálili. Drželi město dva roky a podnikali za proviantem výpady do širokého okolí. K zesílení husitských vojsk přitáhl na severní Moravu v létě r. 1431 Prokop Malý, řečený Prokůpek, který aby zdolal králi věrnou Olomouc, rozložil se táborem u Šternberka. Nenalézaje však v kraji obživy, odtáhl do Branibor. Proto Mikuláš z Drnovic město na jaře r. 1432 vzdává. Na jaře r. 1431 Prokop Holý dobývá klášter Hradiště.
    Ještě po bitvě u Lipan dochází na našem území k husitským bojům. Jan Pardus z Horky a Vratkova dobývá o Dušičkách r. 1437 Litovel. Někdy v této době, v letech 1437-40, byl zle postižen Štarnov vypálením kostela a možná i části vesnice husity.
    Nástupce Jindřich - pan Jiří z Kravař na Strážnici a další pánové na Šternberce - přáli husitskému hnutí a utrakvismus vydatně podporovali.
    Úmrtím pana Jiříka r. 1466, upřímného přívržence Jiřího z Poděbrad, dostává se šternberské panství sňatkem Jiříkovy dcery Ludmily panu Albrechtu Kostkovi z Postupic. Doba jeho panství je vyplněna válkami česko-uherskými (v letech 1468-69). Viktorin, syn krále Jiřího, dobývá klášter Hradisko, král Matyáš po marném pokusu dobýti Uničova vypaluje tvrz v Žerotíně. Za jednání o mír, na schůzkách obou sporných stran, prý za Moravskou Loděnicí, zdržoval se král Jiří z Poděbrad na šternberském hradě. Když po marném smíru odtáhl Jiří do Čech, uherská posádka z Olomouce podniká loupežné výpravy do širokého okolí, vraždí a pálí. V této době zanikla asi mezi jinými i vesnice Prlov u Štarnova.
    Po smrti Kostkově r. 1477 přechází sňatkem šternberké panství panem Janem Berkou na rod z Dubé a Lipého, který je drží do r. 1570. Tento rod, zastoupený na šternberském panství čtyřmi členy, ukázal se jako rod dobrých hospodářů, starajících se o hospodářské zvelebení kraje. Tehdy (v letech 1560tých) vznikly na šternberských panství rybníky, byly upravovány cesty a zvýšená bezpečnost kraje. O rybníku v Člunově, založeném v letech 1502-1509 panem Václavem Berkou z Dubé a Lipého, byla už zmínka. Kolem r. 1550 vznikl i Štarnovský rybník. Prlovský byl založen r. 1515 opatem hradištského kláštera Pavlem z Kralic na pozemcích bohuňovských a částečně na polích bývalého Prlova.
    Kolem r. 1550 přešel Štarnov z vlastnictví kláštera sv. Kláry nazpět k šternberskému panství. Jinak 16. století je pro kraj dobou klidnou.
    Sňatkem dcery posledního Berky r. 1570 stává se majitelem panství, a tedy i Štarnova, rod pánů z Minstrberka-Olešnice (obě města jsou v Horním Slezsku - Vratislavsko), přímých potomků Jiřího z Poděbrad. Tento rod (tři jeho členové) je majetníkem šternberského panství do r. 1639.

    *

    Doba pobělohorská projevuje se v našem kraji značným vřením náboženským. Lutherovo učení zapustilo v moravském lidu hluboké kořeny, takže kolem r. 1600 hlásí se ke katolictví jen osmina obyvatel. Luterství je příjímáno jako odplata za fanatismus německých křižáků za husitských válek. Majetníci šternberského panství (Berkové a Minstrberkové) podporují na svém zboží vzrůst luterské obce přizváním kazatelů (predikantů), jež dosazují na katolické fary, a zvelebením proslulé luterské školy ve Šternberku. Minstrberkové (i Jan Václav Berka z Dubé a Lipého), vlastníci německého panství v Pruském Slezsku, usazují na Šternbersku své německé poddané, takže kraj se rychle poněmčuje a zbytky německých jmen z této doby jsou dodnes patrny i ve Štarnově (Nykl, Štégar). Také na faru štarnovskou dosazen r. 1619 luterský predikant. Po Bílé hoře chrání Minstrberkové svoje poddané před krutou katolickou protireformací.
    Bitvou na Bílé hoře (8.11.1620), jíž se zúčastnil v odboji českých a moravských stavů proti císaři Ferdinandovi II. pluk hrdinných Moravanů pod hrabětem Jindřichem Šlikem, rekrutovaný na Olomoucku, začala se třicetiletá Kalvarie českého národa. O osudech Štarnova nedochovalo se přímých zpráv, ale život jeho obyvatel možno si domysliti z vojenských akcí v našem kraji. V listopadu 1621 provedla emigrantská vojska útok na Olomouc a vypálila předměstí. Město samo však Albrecht z Valdštejna uhájil. Zatím co vojsko emigrantů setrvalo v našem kraji až do prvních týdnů r. 1622, přepadl 24.prosince 1621 Ladislav Velen ze Žerotína - největší vojenská a politická postava moravská doba pobělohorské - město Šternberk, obsazeném císařským vojskem, dobyl je a poplenil. Hradu však nedobyl. V říjnu 1623 na svém tažení proti císaři dosáhla maďarská a turecká vojska sedmihradského knížete Bethlena Gabora i našeho kraje "na jednu míli od Šternberka" a sváděla zde půtky s císařským vojskem. Na obranu Šternberka napustili císařští v okolí města všechny rybníky na nejvyšší míru.
    Na pomoc císařským přitáhlo na Moravu r. 1624 polské námezdné vojsko t. zv. Lenešíků, v počtu asi 8000 mužů a v červnu se rozložilo na sedm týdnů ve Šternberku a kolem města. Tato divoká horda nezadala si v ničem s Maďary a Turky. S lidem zacházela nekřesťansky, ženy a děvčata veřejně hanobila a pálila nejlepší vesnice v okolí Šternberka. O jejich řádění v našem kraji (Šumvald, Lazce, Troubelice, Medlov, Úsov, Žerotín) zapsal si mnoho do své kroniky hnojický rektor Mikuláš František Kernerius.
    V druhé fázi třicetileté války, v t. zv. válce dánské, dobyla emigrantská vojska 13.ledna 1627 města a hradu Šternberka a dobře se opevnila. Když v létě téhož roku přitáhla císařská vojska, marně hrad po tři dny dobývala. Město bylo úplně vypáleno a při obraně hradu zahynulo i mnoho obyvatel tohoto českého města i okolí, které se do hradu uteklo.
    Krátce před vánocemi r. 1628 znova vpadla Bethlenova vojska až do našeho kraje a zpustošila Dvorce, Budišov a mnohé jiné obce. Šternberk byl znova vypálen a mnoho lidu zabito a na 3000 osob odvlečeno do otroctví.
    V třetí fázi této války - v t. zv. válce švédské - která trvá od r. 1642 až do vyklizení našeho kraje Švédy (8.7.1650), stává se náš kraj stálým bojištěm a stále mění pána. Dne 29.5.1642 došlo prý mezi Olomoucí a Šternberkem k boji císařských pod plukovníkem Rebekem a Švédů pod plukovníkem Wranglem a 12.6. t. r. se Šternberk po prvé Švédům vzdává. Brzy však mění dvakrát majitele, a Švédové v lednu r. 1644 hrad dobrovolně opouštějí, když jej byli pobořili a město vypálili, aby se nestalo opěrným bodem pro císařské proti Olomouci, obsazené Švédy. Nato je však znovu obsazují.
    Kraj, kudy šla válka, poskytoval smutný obraz. Pusté ulice a návsi, prázdné a ohořelé domy a stodoly, vybité chlévy. Ožebračené obyvatelstvo, pokud se vrátilo z lesů, nenalézá sil usaditi se v mrtvých usedlostech a opouští grunty. V Březcích r. 1657 ze starých usedlíků zůstávají jen čtyři, v Chomoutově zbyli jen dva chalupníci a 7 domkařů, v Moravské Loděnici čtvrtina pustých usedlostí, v Lužici se navrací 12 majitelů z 31 a ve Štarnově vrací se ze 40 majitelů gruntů jen 26. Při katastrální visitaci r. 1656-77 zjištěno, že válkou ubyla polovina obyvatel. Pusté grunty osazují Minstrberkové a po nich od r. 1639 vévoda Silvius Nimrod z Würtenberka-Tecku německými přistěhovalci ze Slezska a Bavor, takže kdysi ryze české vesnice stávají se národnostně smíšenými. Roku 1667-79 je z počtu 49 usedlostí ve Štarnově 22,4% (t.j. 11) osazeno Němci; v Benátkách 33%, v Hnojicích 21,1%, v Mladějovicích 42,8% a v Mor. Húzové 24,3%.
    Mor hubených let, který se naším krajem vlekl od r. 1653-80, zasáhl Štarnov v letech 1667, 1668 a 1670 a znova 1677-1680.
    Na švédské války zůstaly na štarnovském katastru do nedávna dvě památky. Jedna je název polní trati "Na šancích", druhá "Švédská" boží muka.
    Po jedno století trval klid zbraní, obyvatelstvo kraje (a s ním i Štarnovští) prožívalo těžké následky třicetileté vojny. Veřejná břemena, obecně známá kontribuce, nutí majitele gruntů hospodářství opouštěti, jak učinilo několik občanů. Matěji Vavřenovi (z čp.25), Václavu Březinovi (čp.11) a Václavu Jurkovi (čp.7) se podařilo tajně ujít, kdežto Bartoň Vitušek (čp.25) a Václav Pelek (čp.2) byli na útěku chyceni, vězněni a propouštěni teprve, když rukoudáním vrchnosti slíbili, že "se chtějí na svém statku lépe udržeti a živiti." Vrchnosti nerady ztrácely poddané. Hospodáři finančně slabší přecházeli na grunty stále menší a menší, až hospodářství nakonec zůstávají opuštěna. Byly to usedlosti "zahradnické" (t. j. chalupnické), jejichž malá výměra polí nevynesla hospodáři málem ani na kontribuci, natož pak aby slušně uživila hospodářovu rodinu. Častá změna usedlíků na gruntě čp. 1, 2, 3, 9, 16, 22, 24, 32, 36, 42, 44 a 45 v letech 1650-1700 to dokazuje. Ale i největší grunty (čp. 6, 15, 19, 18 a 26) byly tak citelně postiženy, že docházelo k dělení gruntů a vzniku gruntů nových (čp. 55, 57, 59, 27). Starý majetník snížil tím neúměrné zatížení svého gruntu a nového hospodáře uchránil od vojenské povinnosti.
    Mor, na nějž upomíná morový sloup v Olomouci a sloup P. Marie ve Šternberku, postihl Štarnov nejvíce v r. 1716 a znova r. 1719-21, kdy mnoho rodin ztratilo i dva členy.
    Aby se ulehčilo poddanému lidu a berně byly trochu spravedlivě rozděleny, provádělo se několikrát pracné přeměřování pozemků, které způsobovalo přechod rolí z jedněch rukou do druhých, ale poddanému nikdy neulehčilo. Vyvolalo jen nesváry mezi "velkými a malými", t. j. sedláky a zahradníky, jak o tom ve štarnovské obecní kronice zachovali pěkné zprávy fojt Jan Ostravský (čp.11) z r. 1709-13 a dědičný rychtář Martin Zahrada (čp.7) z r. 1784-89.
    První, odborně prováděné vyměřování pozemků štarnovského katastru, t. zv. stabilní katastr, se prováděl v letech 1834-39, takže z toho roku je první obraz Štarnova. Ukazuje nám 2 řady usedlostí, rozdělené klikatým potokem, vinoucím se mezi 18 rybníčky či močály na návsi a mezi ojedinělými zahrádkami kolem. Z půdorysu gruntů lze usuzovat, že ještě v tomto roce byla čp. 2, 6, 7, 14, 23, 26, 31 a 41 postavena na způsob žudru. Po naši dobu se zachoval žudr jenn u čp. 7. Štarnovský rybník o výměře asi 70 ha dosahoval svými bažinami k dnešní polní cestě od "Červeného kříže" na "Mesla" a k hrázi, která sahala až k čp. 40.
    Stabilní katastr zaznamenává nám také jména polních tratí, zatím co některé z nich se vyskytují již dávno před tím: Čluňov 1515, V Grokavich (luka), Vrchní a Dolní pole 1662, Za humny 1678, V mostkách (močály od dnešního čp. 1 k cyrilometodějskému křížku severně obce a dále přes nynější přední šance), Na plócích 1706, Za meslama 1712, Na radlici od Huzovej 1716, V luhu 1716 (r. 1834 porostlý listnatým lesem olšovým, jilmovým čili břestkovým - viz Březce - dubovým a osikovým).
    Sedmiletou válku (1756-1763) zažil náš kraj na vlastním těle. Předvoj pruského císaře Bedřicha II. v útoku na Olomouc zastavil se v květnu 1758 v okolí Štarnova, aby si kryl bok do Uničova. Osm praporů pěchoty po 400 lidech a 16 švadron jízdy rozložilo se ve Štarnově a kolem; polovina jízdy byla umístěna v okolí sušírny; prapor granátníků za humny v místech dnešního hřbitova. Při pruských výpadech proti Olomouci byly vypáleny Trusovice, Bohuňovice a Mor. Loděnice. Když Prusům po dvouměsíčním obléhání města došla už možnost zásobovat se z místních zdrojů, odtáhli do Čech.
    Dne 30.8.1770 při cestě na císařské manévry u Uničova přenocoval štáb císaře Josefa II. ve Štarnově a císař byl ubytován u rychtáře Matěje Zahrady (čp. 10).
    V květnu 1789 rozpoutala se nad naším krajem dvanáctihodinová průtrž mračen, která ve Šternberku strhla 8 domů a zahubila 84 osob.
    Za napoleonských válek 1798-1815 stal se náš kraj průchodištěm všech zúčastněných armád a dějištěm nového, dlouhého utrpení. Kromě věčných odvodů, rekvisic potravy, píce a přípěží, způsobily války v r. 1811 státní bankrot, znehodnocení měny na pětinu původní hodnoty a tím naprosté ožebračení lidu. Stálé průchody vojsk vznesly k nám epidemii "Nervenfieber" (Faulungsfieber), na níž ve Šternově v r. 1809 a v r. 1810 zemřelo 15 osob, ve Šternberku dokonce 2400 osob. Štarnovský dědičný rychtář František Zahrada věnoval této době v obecní kronice dlouhý a zajímavý zápis, v němž barvitými slovy vylíčil chování vojsk, zejména "Moskvantů", jak nazývá Rusy.
    V letech 1830-36 řádila v kraji "cholera morbus". Proto se všude ve vsích zřizují nemocnice; ve Štarnově se tak stalo r. 1830 v domě Floriána Glenzara na čp. 70. Štarnov však nepostihla. V r. 1849 se objevila znovu a skosila 15 osob; r. 1851 3 osoby.
    Zatím co památný patent císaře Josefa II. o zrušení nevolnictví z r. 1781 udělal z nevolníka, pokládaného vrchností za pouhou věc, zase člověka, jen s určitou robotní povinností, patent o výkupu z robot z roku 1848 dává každému občanu stejná práva a povinnosti. Alois II. Josef kníže z Liechtensteinu, na základě patentu o výkupu z r. 1798 dovolil Štarnovu již r. 1845 z robot se vykoupit. Samosprávnou obcí, řízenou svobodně voleným obecním zastupitelstvem se starostou v čele, stává se Štarnov zákonem z r. 1849.
    Ve válce prusko-rakouské, na počátku r. 1866 tábořil ve Štarnově přes 3 týdny prapor pěchoty. Útokem Prusů na Hradec Králové musel Štarnov dodávat přípěže, z nichž některé dojely až do Josefova, jiné do Trenčína na Váhu. Průvodcem "fořponu" 25 dvouspřežních povozů ze Štarnova, který jel do Čech, byl sám starosta Jan Zahrada čp. 7, který rakouský válečný chaos zachytil v pěkné vzpomínce v obecní kronice.
    Hlavnička, která navštívila v r. 1866 náš kraj, nevyžádala si ve Štarnově obětí.
    V r. 1866 se vyměřovala železniční trať Olomouc-Šternberk a se stavbou se započalo 1.3.1869. O zastávku ve Štarnově začalo se jednati teprve r. 1906, ale teprve 1.5.1911 zastavují zde vlaky.
    Sbor dobrovolných hasičů, který se ve Štarnově ustavil r. 1885, byl vynucen požárem dne 3.1.1885, kdy na gruntě Fr. Zahrady čp. 30 vypukl oheň, který se větrem bleskurychle rozšířil na celé okolí, takže za chvíli stály v jednom plameni usedlosti nebo jejich části u čp. 30, 31, 32, 64, 33, 34, 36, 37, 9, 59, 10, 11, 12 a 13.
    Průtrž mračen, která 5.7.1891 vypukla na horách, rozvodnila Olešnici a Huzovku a zaplavila vodou široké okolí, která veškerou úrodu odplavila. Voda strhla také most přes Olešnici u sušírny.
    První světová válka přinesla Štarnovu nejen útrapy tělesné, ale i duševní. Mnozí z těch, kteří se jí na různých frontách, zúčastnili, vrátili se zpět pod prapory legií (František Hlavinek, Vojtěch Jégl, Karel Matura, František Morav, Rudolf Neplech, Vojtěch Nykl, Jan Škoda a major Josef Veselský); mnohé však válka zahubila :

    Ferdinand Fréml,
    František Hammr,
    František Kračmar,
    Alois Mazal,
    František Neplech,
    Josef Neplech,
    František Novák,
    Jan Spáčil,
    Jan Ťuka,
    František Veselský,
    Tomáš Veselský.
    Čest jejich památce !

    Copyright (c) 1999 Ladislav Streck