Štarnov - Hrstka vzpomínek a vděku

Dr. CYRIL STEJSKAL Hrstka vzpomínek a vděku

Ba, jak nevzpomínat na rodný Štarnov, když cítíš, že právě v něm hluboko tkví kořeny tvé bytosti. Říká se, že na dětství se nejsnáze zapomíná. Není to pravda. Dospělému člověku se sice vytratí z paměti většina drobných příhod, které zažil jako dítě. Ale jedno si každý neseme z dětských let po celý život, třeba si toho ani nejsme vědomi: z domova nasála vnímavá dětská dušička základy toho, čemu říkáme světový názor. Co jsme vídali doma u svých nejbližších, to jsme si navykli také my děti; jak se oni chovali k sobě navzájem, jak k jiným lidem, jak k práci a povinnostem, jak k penězům, jak mluvili a smýšleli - zrovna takový postoj ke všemu bezděky podle nich napodobí i dítě a také později, až dospěje vede si podle jejich příkladu. Domov svých dětských let nosíme pořád v sobě, i když nás osud zavál daleko od místa, kde stála naše kolébka

A tož tak je to i se mnou.

Ze zarůžovělé mlhy bezstarostného dětství se jen matně vynořují první vzpomínky na domov a rodnou dědinu.

Nikde jsem už později - tak se mi aspoň zdává - neviděl tak bujně zelenou trávu, jak bývala na našem sadě. Hádám, že mi sahala až po pás. Temnou uličkou mezi stodolami vyběhl's za humna a už tu byla příkopa, ba hned dvě, stará a nová, s mělkou vodou, na jaře tak vábně vyhřátou, plnou kuňkavých skokanů. Honem si zakryj zuby, nebo ti je žába spočítá! Také hastrman prý se schovával pod lávkou. Všecko připadalo malému chlapci tak tajemné, i ten tmavý les na návrší, daleko až za císařskou silnicí.

Rybníčky začínaly hned u bránky a táhly se až pod hráz, kde byl nebezpečný Hekelů dům. Tož pořádný kluk miluje koupání, ne aby se umyl, ale aby se pomazal černým bahnem a strašil pak děvčata. A což v zimě ty čandrůvky, dlouhé od břehu k břehu! Nakonec, když nás i ty omrzely, udělali jsme všichni chlapci řadu, chytili se kolem krku a místo vedle místa led v nebezpečnou kuženicu. Však jsem se tam také jednou zmáchal. Zapadl jsem pod led až do pasu. Vylil jsem z botků vodu s bahnem a v nohavicích ztvrdlých na roh pilně se honil, abych se zahřál. Domů jsem se přikradl až za tmy. Tenkrát se pro takovou maličkost ještě nestonávalo. Vzpomínám si také, jak jsem se divoce porval. To bylo tak: Když se kuženica už hodně prohýbala, nahnali na ni chlapci pár děvčat. Zaslechl jsem zdaleka jejich úzkostlivý křik, a když jsem shledal, co se děje, zatmělo se mi rudě před očima a bez rozmýšlení jsem se, špunt malý, vrhl na chechtající se výrostky. Nadávali mi pak "děvčičí rytíř" a mě to moc mrzívalo. - Ale nade všecko nejkrásnější bylo jaro: všude za humny plno vrb a my chlapci jsme si uměli zhotovit píšťalky a féfarky kolikerým způsobem. A pak vrcholná událost jara: na Zelený čtvrtek a další dni důležité obcházet celou rodinu s konce na konec s průvodem klapačů, trakačů a hrkačů až do setmění. Což se tomu vyrovná?

To jaro na naší Hané! Dodnes se těšívám obrázkem boží pohody, jak mi v duchu utkvěl z těch časů: Nad hlavou ti vyzpěvuje chválu Pánu Bohu třepetavý skřivánek, hned kousek dál druhý a třetí; nade všemi lipami se k jasnému nebi zvedá máj. Ale jaký! Chasa ho podvečer s muzikou postavila vysokánský a teď se fábory na něm vlní a zvonečky lahodně zvoní, jak se kolébá v jarním vánku. Otočíš oči - nad Hůzovou druhý, v Březcích mají třetí ... . Jako by si celá ta naše požehnaná Haná zticha zpívala Fóké, větřéčko, fóké! Takový obrázek se vtiskne do dětské duše nesmazatelně a hřeje tě celý život.

Ale už se přihlásila první starost. Byl jsem uznán důstojícím, abych se stal ministrantem. Jenom dovedu-li to? Latinským říkadlům jsem se hravě naučil ve vršku naší vrabčí třešně, kde byl můj oblíbený úkryt. Horší to bylo s těžkým misálem, jak jej dostat nahoru na oltář a ještě k tomu na peřinku. Však jsem se s ním také jednou na stupínku poctivě natáhl a smíchu jsem za to utržil až dost. Ale copak jsem mohl za to, že mi tenkrát na rotárech nohy nějak ztuhly, či že oči byly ješte ospalé?

S tou úlohou anděla v ministranské komži je spojena ještě jedna vzpomínka: červnový podvečer, zítra má přijet na visitaci arcibiskup; vtom všecko běží ke kapličce, my chlapci s obručemi letíme ovšem první - slavobrána podřezaná leží pod silnicí.

Prapory, kterými jsme podle rozkazu vítali arcibiskupa, se nám pak skvěle hodily k hrám na vojáky. Hráz v neděli odpoledne bývala jevištěm našich hrdinských utkání horňáků s dolňáky, někdy také spojeného voje Štarnovských s Loděnskými. Zdalipak jste vy, nynější chlapci, neopustili tento bohatýrský mrav a také válčíváte na hrázi? Vy to už máte lehčí, řekl bych: s komfortem. Našinec si z těch ubohých krejcárků za ministrování nemohl troufat na opravdovou šavli či přilbu. A přece jako komandýr horňáků jsem také snil o bujném Šemíku a brnění. Bohužel, Šemík zůstal pouhým snem. Náš mladý Juroš byl moc divoký, toho jsem se bál; s teletem nebyla rozumná mužská řeč; tož nakonec spočinulo mé oko zálibně na naší svini - na jejím hřbetě to netlačilo, nasedání i možný pád byly bez nebezpečí... Ani se neptejte, jak ta mě hanebně zradila, když jsem jak Napoleon na ní uháněl po dvoře s tesanou dřevěnou šavlí. Jenom tolik prozradím, že zrovna v tu chvíli zatoužila po chladivé lázni v hnojůvkovém dole.

Však náš válečnický výcvik se nám dobře hodil, když sveřepý nepřítel začal podnikat loupežné vpády na naše území. Šternberští a lhotští kluci objevili, že na štarnovském rostou sladké lusky a zraje mák, a pořádali na ně houfné výpravy. Ale copak jsme to mohli strpět? Chodit na lusky a na mák na štarnovském, to přece bylo svaté, vydržené právo štarnovských chlapců! A tož, domobrano, hr na německé vetřelce! Statečně jsme je zahnali u železného mostu za hranička. Na památku na tu vojnu mám dosud na čele jízvu, jak jsem dostal ostrým kamenem. Za to jsem vyrazil ryšavému Němcovi zub. Možná že byly i dva.

S těmi Němci jsme měli kříž ustavičně. V houští na kraji liechtenštejnského lesa číhával na nás kolenatý adjunkt a znenadání spustil po nás střelbu hrubou solí, když jsme mířili na jahody. Nepřejte si, jak to bolelo dostat pár zrnek soli pod kůži.

V Olomouci to už bylo vážnější. Němečtí studenti a výrostci nás zákeřně napadali na potkání. V kapse nosili železné boxery nebo olověnou kulku na šňůře a tou nás nečekaně praštili zezadu. Němečtí strážníci po každé chytili za límec české chlapce, že oni začali. - Když jsem dokončoval I. třídu gymnasia, jdu sám s knihou po odlehlých hradbách u Moravy. Vtom se na mne vyřítí tlupa asi pěti výrostků a s křikem "Das ist auch ein Räuberhauptmann!" (To je také náčelník lupičů) hodili mně na krk smyčku. V smrtelném úleku jsem sedřel provaz s hlavy, nechal v trávě knihu i klobouk a vzal nohy na ramena. Zrovna týden předtím vytáhli z Moravy českého učně ubodaného a utopeného.

Sveřepost Němců už volala do nebe. A tak na podzim 1903 se náš hanácký venkov potají smluvil, že provede v Olomouci čistku vlastním porádkem. V neděli ráno se na ulicích se všech stran vyrojily vozy i žebřiňáky, plné ramenatých Hanáků. Právě jsme vstávali - vtom se z čista jasna objeví ve dveřích nebožtík bratr Jan a Mikuláš a švagr Tomáš, každý s pořádnou sukovicí v ruce a prý: Tož, senko, hde máš te německy raubíře? Ti se zatím srotili ve své Turnhalle. Naši nastupovali proti nim od Pöttingea v hustých řadách jako na kolovém honu; od Hejčína nadháněli zas druzí. Tak je živě vidím: bratr Jan si plivl do dlaní, uchopil hůl za dolní konec a začal bez chvatu postupovat, jako by sekl pokos jeteliny - mig sem, mig tam a co chvíli sletěla k zemi nějaká barevná buršácká čepice. Nasbíral jsem si jich na bojišti náruč. Měli jsme pak na několik let postaráno o ozdobu pro strašáky v našem zelí. Také falešných chrupů se tam válelo dost, ale těch jsem se štítil.

To bylo tenkrát slavné porubání. A vidíte, pomohlo to. Němci si od té doby na nás už tolik netroufali.

*

Leč dost už toho milého vzpomínání. Třeba ještě hlouběji, jak jsem naznačil úvodem, jít k vlastním kořenům. Co kromě těchto prchavých vzpomínek si nesu v sobě trvalého z domova jako své životní věno? Ba věru, není toho málo.

Předně je to záliba v knihách a úcta k nim. U nás, když to dovolila práce, hlavně tedy v neděli, všichni četli. Za všedních večerů v zimě, když velcí přebírali hrách nebo drali peří, aspoň jsem jim předčítal. Tatíček si pořídili slušnou knihovnu - zjev to tenkrát na venkově ne právě častý. Ještě pěknější sbírka knih byla u strýčka Leopolda; z nich mě nejvíc vábil Poslední Mohykán. Po příkladu druhých hltal jsem všecko, kalendáře bez začátku a s utrženým koncem zrovna tak jako Příběhy svatých. Příkladem domova staly se mi knihy mým osudem. Tisíce jsem jich zatím pročetl v několika jazycích a pořád chtivě sahám po dalších. Nakonec sám jsem začal knihy psát a vydávat. Kořeny toho všeho sahají zřejmě domů, do dětských let.

Hospoda, pití, kouření, karty, utrácení - to byla u nás věc neznámá. Místo toho jsem vídal kolem sebe jiná, lepší potěšení, čistší radosti ze života. Zaplať Pán Bůh za takový příklad! Jak ten mi byl prospěšný, když se ho držím od svého mládí!

U nás se šlo z práce do práce, jak je boží rok dlouhý, a vždycky oddaně. To a to musí být hotovo; tož udělejme si to pořádně, bez nechuti. Práce - náš úděl, práce je svatá. Při společné práci se často ozýval zpěv písní nábožných i vlasteneckých. Mezi prací jsem rostl, od mala jsem dostával své úkoly. Začalo to tím, že jsem byl odpovědný za denní sběr vajec a úklid slepic. O žních jsem míval asi od osmi let na starosti povřísla, ponášet si těžkou kopu a stačit všem prostírat, a ne ledajak. Navzdychal jsem se dost, i do moldánků mě někdy vehnalo ostré tempo. Ale nebylo vyhnutí. Vydrž!

Teprve studie mi ukázaly, jaký to vzácný návyk mi dal domov. Bez něho bych nebyl obstál. Jiným kolem mne se postupovalo lehčeji, známostmi, protekcí, s legitimací strany. Zde v Praze neznámý synek z Hané šel vzhůru jenom vlastním přičiněním. Zato se může každému klidně a hrdě dívat do očí. A to je, panečku, velká věc!

Když už jsme u té Prahy: kdybyste sem přišli, brzo byste si povšimli, že je tu jakási tichá dělba práce. Jedni řeční, representují, jezdí ze schůze do schůze, honí se z činnosti do činnosti, banketí a festiválují, ale ke kloudné práci se pro samu činnost nedostanou. Tož, proboha, kdo dělá tu práci, na které stojí republika? Tu obstarají zas ti druzí, tiší v zemi. A je příznačné, že v Praze často můžete zaslechnout otázku: To je takový tahoun - není on Moravan? Chtěl bych tento postřeh poopravit. Jasným vzorem v tom jsou nám oba naši presidenti republiky. Masaryk nikdy nepoznal, co je to výměnek, to jest odpočívání. Beneš si v Ženevě vysloužil název nejpilnější zahraniční ministr na světě. Jak to? Oba vyšli z venkova, ze selského, kde si od malička zvykli po boku svých rodičů s prací vstávat a s prací lehat. Drahocenný to návyk pro celý život.

To čtvrté, čím bylo doma obklopeno mé mládí, bylo ovzduší - řekl bych - vždy pohotové služby. Ať kdo potřeboval jakoukoli pomoc, zamířil k nám a neodcházel s prázdnou. Jako malý capart jsem dělával asistenta babičce, která byla "nad dochtora", jak uměla svým kořením ulehčit chorým dětem, ženám i dobytku. Matička zrovna mívaly zásobu koření pro všecky sousedky. Strýček Veselský z č.3 - to byli křesťan, jak má být, vždy ochotný pomáhat třeba o půlnoci za prosté Pán Bůh zaplať. Všude v rodině jsem měl kolem sebe denní příklad toho, co Masaryk nazval praktické křesťanství nebo křesťanský socialismus, kdy dnešní socialismus, kdy dnešní socialismus se na svět teprv rodil. Také to ulpělo v chlapecké mysli. Co dělaly babička a matička se svým kořením, v tom jsem později prostě pokračoval s trochou své vědy, když jsem se vycvičil, jak rozumět a pomáhat dětem všelijak postiženým macešským osudem, nebo jak jim říkáme dětem úchylným, nenormálním. Zase dělám jen to, co jsem vídal za mlada doma.

Zdaleka ještě nejsem hotov s tímto výčtem, co všecko dluhuji rodné rodině. Ale i ten letmý pohled zpět stačí, aby každý člověk dobré vůle pochopil, proč v myšlenkách zalétám k milému rodnému Štarnovu s radostí, láskou a vděčností.

V Praze dne 28.října 1947.